Dětský autismus
Patří do poruch tzv. autistického spektra (PAS), jedná se o pervazivní, tj. vše pronikající postižení. Autismus je charakteristický závažným narušením vývoje sociálních vztahů a dovedností, což komplikuje schopnost adaptace dítěte na okolí. Častěji postihuje chlapce. Odhad výskytu autismu v populaci se v průměru pohybuje mezi 1,5–2 %. Každý rok se tak narodí v České republice okolo 1500–2000 dětí s PAS. Celosvětová prevalence uvádí nejčastěji 1 až 2 procenta lidí s PAS v populaci, aktuální údaj z roku 2019 vzrostl až na 2,7 %. Příčiny vzniku autismu jsou komplexní, jednak působení nepříznivých faktorů na vyvíjející se mozek spolu s genetickou predispozicí a působením okolních vlivů, také vyšší věk otce sehrává podstatnou roli. Pro stanovení diagnózy je třeba splnit 3 kritéria: porucha verbální i nonverbální komunikace, porucha sociálních vztahů, odpor ke změně a nepružnost myšlenkových procesů.
Porucha komunikace je zřetelná ve všech rovinách, tedy v receptivní i expresivní složce, ale i v reciproční nonverbální komunikaci. Děti mají problém s nápodobou gestikulace a například s ukazováním. Gestikulaci nepoužívají vůbec nebo omezeně. Porucha komunikace souvisí se vztahovou poruchou, která je nápadná již od kojeneckého věku, někdy se projeví až v batolecím období. Atypické je navazování očního kontaktu. Fyzický kontakt bývá omezený, je pro děti nepříjemný nebo jej pouze strpí. Děti nevyhledávají kontakt s jinými dětmi nebo ani s dospělými. Je zde ale třeba odlišit děti, které nereagují na slovní podněty ani na oslovení, ale jinak komunikují, bývá u nich třeba podrobné vyšetření sluchu. Děti s PAS se nedovedou adaptovat na změny, často na ně reagují prudkými afektivními výbuchy. Jsou spokojené při stereotypních a často neobvyklých hrách (mají rády otáčivé pohyby, listování, řazení věcí), nacházíme u nich také stereotypní pohybové chování (poskoky, točení se aj., pohyby rukou a prstů blízko před očima). Děti s autismem bývají emočně labilní, některé děti mají změny v smyslové reaktivitě. To znamená, že jsou přecitlivělé na některé zvuky nebo doteky, zatímco na jiné smyslové podněty reagují méně citlivě. Dětský autismus se vyskytuje ve 2/3 případů s MR. Existují lehčí poruchy PAS, jako je Aspergerův syndrom. U všech těchto dětí je důležitý včasný diagnostický záchyt a pomoc rodině v rozvoji dítěte se speciálními potřebami a v jeho výchově.
Emoční poruchy
Některé děti již v kojeneckém věku trpí patologickou úzkostí, kterou je třeba odlišit od vývojově fyziologických stadií negativismu a separační úzkosti. Patologická úzkost se v batolecím věku projevuje pasivitou nebo naopak neklidem a současně poruchou spánku či příjmem potravy, k tomu se mohou přidat neurotické návyky, jako je cucání palce, okusování nehtů, trhání vlasů, nadměrná masturbace. Děti se těmito návyky uklidňují, jsou za to ale obvykle trestány a tím dochází k dalšímu zacyklení poruchy. Vyhýbavá porucha je charakterizována silným strachem z cizích lidí, který by měl nejpozději do věku 3 let ustoupit. U dětí je běžná separační úzkost v 7. a 8. měsíci, která postupně mizí již kolem 11. a 12. měsíce a druhá vlna objevující se kolem 2. roku, kdy opět poměrně rychle vymizí. Klinicky se druhá vlna objevuje již kolem šestnáctého či osmnáctého měsíce. Separační úzkost je však reakce miminka a batolete na reálné či hrozící odloučení od pečující osoby a měla by s věkem slábnout. Mezi 2. a 3. rokem se objevuje negativismus, jedná se o vzdorovité chování, kterým si dítě tvoří a ověřuje hranice svých možností a aktivit. Z toho plyne, že emoční poruchy bývají spolehlivě diagnostikovatelné až na konci 3. roku života. Dále je u dětí již v kojeneckém a batolecím věku možný výskyt deprese a posttraumatické stresové poruchy. Děti reagují poruchou chování, agresivitou, apatií (nezájmem o sociální kontakt, o hru) nebo regresí, případně poruchou příjmu potravy či spánku. Jedná se vždy o reakci na závažnou událost v rodině či změnu (úmrtí, narození sourozence, rozpad rodiny, přestěhování se atd.).
U posttraumatické poruchy jsou děti vystavené velkému stresu (ohrožení na životě, nehoda, fyzické napadení, přírodní katastrofa aj.), jako bezprostřední reakce následuje útlum, který je za několik hodin až dní vystřídán silnou emoční reakcí. K rozvoji poruchy dochází až později, nejpozději ale do půl roku od události. Hlavním projevem je znovuprožívání události ve snech a vzpomínkách, úzkost z podobných událostí a snaha se jim vyhnout. Vhodná je psychoterapeutická léčba dítěte i celé rodiny.
V posledních pěti letech byl zaznamenán rozvoj služeb, které se rodinám s dětmi s těmito obtížemi nabízejí. V různých regionech ČR je péče ale různě dostupná a také různě hrazená z veřejného zdravotnictví. Avšak klíčové se v současné době jeví nejen screeningové metody pediatrů, ale především aktivní přístup ze strany rodičů a jejich schopnost se o dítě zajímat a popřípadě absolvovat screeningová vyšetření psychomotorického vývoje, která mohou odhalit odchylky v motorickém, potažmo i psychickém a emocionálním vývoji dříve než při preventivní kontrole u pediatra. Tam již rodiče mohou přijít s jistým podezřením a pediatr je pak schopný rychleji jim pomoci dostat se do speciálních diagnostických center. Z letité zkušenosti screeningových pozorování dětí v určitém věku vyplývá, že k prvnímu záchytu drobných odchylek v emočním i psychickém projevu dětí často dochází právě v ordinaci fyzioterapeuta. Odlišnosti v emočním nebo psychologickém vývoji dítěte se vždy projeví výrazně v jejich motorickém chování. U těchto dětí pak proběhne psychodiagnostika či další vyšetření. Rodina se pak často vrací s již konkrétním požadavkem na terapii za základě cílené diagnostiky. Rehabilitace pak probíhá ve spolupráci s ergoterapeutem a logopedem, s pravidelnými kontrolami na neuropsychiatrii a u klinického psychologa.